Několik vět 2009

Několik vět 2009

Vydáno 2. srpna 2009

Před dvaceti lety se schylovalo ke konci vlády komunistů nad naší zemí a o tuto změnu jsme aktivně usilovali.

• Za dvacet let mnozí z nás svým umem, pílí a inteligencí dosáhli profesních úspěchů a blahobytu, o kterém se nám za komunismu ani nesnilo.
• Budování soukromého úspěchu jsme vykoupili tím, že jsme až příliš ochotně odevzdali osud věci veřejných do chtivých a chamtivých rukou.

Skandály dnešních politiků sledujeme se stejným znechucením jako někdejší tupost těch komunistických.

• Napříč zemí se rozrostl bezprecedentní systém korupce na komunální, krajské i centrální úrovni.
• Vstupenkou na lukrativní posty polostátních podniků a organizací s miliardovými rozpočty je legitimace nebo spřízněnost s velkou politickou stranou.

Nepozastavujeme se nad tím, že v zemi, kde je pracovní síla třikrát levnější než v západní Evropě, je kilometr dálnice dvakrát dražší.

• Nepozastavujeme se nad tím, že oslava narozenin primátora či státního úředníka rozhodujícího o miliardách, stojí jeho “oficiální“ roční plat.
• Nepozastavujeme se nad tím, že miliardové veřejné zakázky získá ministrova firma s momentálně neznámým vlastníkem – akciemi na doručitele.
• Nepozastavujeme se nad tím, že bývalý premiér vydělal desítky milionů na obchodě s akciemi od podnikatele, kterému předtím zajistil miliardovou dotaci.
• Nepozastavujeme se nad tím, že výroba tramvajenky s čipem stojí v Praze desetkrát více než v Londýně nebo v Paříži.

Vleklá vyšetřování, když k nim vůbec dojde, končí tím, že obvinění se neprokázala. Pokud magistrátní úředníci uvíznou v síti policie, tak jedině té švýcarské, nikoli české.

V naší zemi lze dnes ustát jakýkoli skandál ; za několik dní ho překryje ten další.

Hlavě státu, zaměstnané vlastní ješitností a bojem proti domnělému nebezpečí evropské integrace, nestojí korupce za půl slova. I když je to dnes méně okaté, média vědí o čem psát víc, o čem méně, a o čem nic.

Zatímco v dobách komunismu jsme museli překonávat strach, nyní je překážkou lenost.

• Nadáváme na ceny, ale jsme líní změnit banku nebo telefonního operátora. Necháme se stříhat jak ovce.
• Jsme líní se informovat, vytvářet si, prosazovat a bránit svůj názor.
• Místo přísunu a zpracování informací si vymýváme mozky stupidními seriály.
• Místo zpráv a názorů čteme v bulváru o celebritách, kdo komu zahýbá a s kým.
• Náš národní cynismus se masochisticky vyžívá v tom, jak hrozné panují poměry a sami kromě vymýšlení vtipů neděláme nic.
• Ti přihlouplí se ještě rozčilují nad stotisícovými platy, ale miliardové causy jim unikají.
• Svou lenost pak omlouváme filozofií, že „jsou stejně všichni stejní“, případně „tihle budou ještě horší“.

Za nezájem a lhostejnost k osudu věcí veřejných zaplatíme vysokou cenu.

• Korupce prodražuje většinu investic financovaných z daní i z obrovského deficitu.
• Ukrajuje šance našich dětí, na nichž v soukromí tak usilovně pracujeme.
• Zadlužuje zemi, která bude jednou jejich.

Dvě největší strany si rozparcelovaly tuto zemi s tím, že stejně budeme muset volit jednu z nich bez ohledu na to, jak přezíravě se k nám budou chovat.

• Myslí si, že stačí provětrat strašáky, zahrát na strunu sociálních jistot pro jedny a na strunu nízkých daní pro druhé. Technika jejich vládnutí přitom dlouhodobě vylučuje jedno i druhé. Monopol jedné strany v naší zemi nahradila střídavá a na komunální úrovni i společná vláda dvou stran, které se vždycky nějak dohodnou.
• Je přitom zřejmé, že i ostatní strany využívají své zaslepeně loajální „fanoušky“, ochotné jim odpustit úplně cokoli.

Vedení velkých stran sází na to, že se budeme bát zahodit náš hlas podporou malých, nových či exotických a že nám nezbude než zvolit jejich oranžovou či modrou košili bližší než toho druhého kabát.

• Kolikrát jsme už slyšeli, že “není koho volit“ ; mnozí volit nechtějí a nepůjdou.
• Kolikrát jsme svou volbu s pocitem studu nikoli hrdosti, zdůvodňovali menším zlem. Není snad právě takovýto vynucený hlas z rozumu ten “vyhozený“ ?
• Jakou cenu má vůbec náš hlas, když ho dáváme se skřípěním zubů?

Nikdo z nás si nedělá iluze, že by malé politické strany byly lepší a čestnější než ty velké.

• Moc korumpuje vždy. Ale absolutní moc korumpuje absolutně.

Šance podzimu 2009 nespočívá v konkrétní straně či programu ; spočívá ve změně, v tom, že přemícháme již zdánlivě rozdané karty a dáme průchod naší nespokojenosti alespoň ve volbách, když už to neumíme na náměstích.

Nemylme se, dvě největší strany budou určovat osud země i v budoucnosti, ale pokud dnes jejich arogantní chování odměníme, odepřeme jim tím  důvod ke změně a k obrodě. Přejeme-li si změnu jejich vedení, případně v nich chceme později najít místo pro vlastní pravé či levé ambice, cesta paradoxně vede přes jejich podzimní volební neúspěch.

Možná jsme se někdy ptali našich rodičů a prarodičů: „A proč jste s tím tehdy něco neudělali?“

• Připravujme si dnes odpověď pro naše děti.

Nemusíte to podepisovat.

• Můžete to poslat dál.

Zdroj: Jiřina Šiklová